Jakub Melín: Manýry z komerčních stanic se objevily i ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu

Osobní názor na nový Radiožurnál

Když jsem se na sklonku loňského roku dozvěděl o plánovaných změnách na jedničce veřejnoprávního rozhlasu, doufal jsem, že budou mít za cíl zejména zlepšit nevyvážený hudební výběr, který byl již dlouhou dobu největší a takřka jedinou slabinou Radiožurnálu. Kvalitní zpravodajství a informace od profesionálních novinářů, podrobné informace o počasí, servis pro motoristy i další zajímavé pořady (namátkou uvedu publicistické Radiofórum), to vše již měl ČRo 1 správně “seřízené”. Trochu vadil jen mírný zmatek v přehlednosti programu. Z některých informací i z vlastní dedukce jsem nabyl dojmu, že se nové vedení bude snažit přiblížit Radiožurnál modernějším veřejnoprávním informačně-hudebním stanicím, jako je například bavorský Bayern 3 nebo rakouský Österreich 3, ovšem stále bude mít stanice spíše informační než hudební charakter, který je u naší “jedničky” zažitý.

Tedy jádrem změn by byla přeměna hudební stránky na dynamičtější, se základem v hudbě od 80. let po současnost, která může lépe zaujmout potenciálně nejvýznamnější cílovou skupinu, a to posluchače ve věku přibližně 25-50 let. Poté mírné zeštíhlení a zpřehlednění programového schéma. Dál ovšem klást důraz na profesionální a neuspěchané moderování, jak se na veřejnoprávní informační stanici sluší, a dostatek informací a zpravodajství. Že by tyto změny měla provádět bývalá ředitelka Frekvence 1, což je spolu s Ráááádiem Impuls nejvíce ukřičená a vlezlá stanice v éteru, mě už na začátku trochu zaráželo, ale doufal jsem v její profesionalitu, podporovanou celým týmem ČRo 1.

Bohužel to, co se začalo šířit v roce 2008 z reproduktorů, jsem nečekal ani v nejhorších snech. Přesně ty manýry, kvůli kterým nesnáším většinu komerčních stanic, se objevily i ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu – a je třeba říct, že ve výsledku působí možná ještě více rušivě, než na samotných komerčních rádiích. Zatímco tam jsou všichni zvyklí se takto vyjadřovat, a prezentovat celou stanici stylem “Zůstaňte s námi, máme vás rádi, jsme vaše rádio, jen u nás se všechno dozvíte”, na Českém rozhlase tohle nikdy nikdo nedělal. Proto to působí podstatně násilněji, a je vidět, že staří moderátoři si neradi zvykají na tento nový způsob mluvy, který jim byl seshora nadiktován.

Co se týče hudby, tam kladný posun vůbec není. Sice bylo ze selektoru vyřazeno několik stovek skladeb, ale že by se hudební stránka stala více dynamickou se v žádném případě, ač to paní ředitelka tvrdí, nedá říct. Naopak, místo toho hraje Radiožurnál 3x denně ty nejohranější hity od skupin jako Abba nebo Boney M, dokonce místy připomíná hudební skladba bývalou Hvězdu, jak jinak si vysvětlit zpěváka Drupiho nebo české hity, které letěly za normalizace? Takže zde se mi dokonce zdá, že se to ve výsledku snad oproti dřívějšímu stavu ještě zhoršilo. Nutná změna, tedy zmiňovaná skladba hudby ala Bayern3, zůstává jen snem. Přitom jak je z výše napsaného znát, to podle mě byla ta jediná změna, kterou bylo na ČRo 1 nutné udělat. Bohužel, jako v jiných případech, reforma zasáhla vše ostatní, jen ne to potřebné. A to je chyba.

Radiožurnál by měl nabízet alternativu vůči komerčním stanicím – informačně-hudební stanici, ovšem profesionálně a seriózně tvořenou a moderovanou. Jelikož je to program veřejnoprávního rozhlasu, tak odpadá nutnost dosahovat co největší poslechovosti, a proto by ani neměla být vydávána za směrnici, která určuje, zda je program dobrý nebo ne. Platíme si ho koneckonců my, a vydávat peníze za nový ČRo 1, nezdařenou to kopii Frekvence 1, na které ze starého Radiožurnálu zůstalo jen (díkybohu) kvalitní zpravodajství, je pro posluchače zbytečné.

Úvaha nad pozicí ČRo v českém éteru

A teď trocha teorie – proč to u nás s rozhlasovým vysíláním vůbec vypadá jak to vypadá, proč má Český rozhlas minimální prostor k manévrování a rozvoji programů, a proč to vlastně s Radiožurnálem takto dopadlo.

Pro pochopení současného zoufalého stavu českého éteru je třeba podívat se zpátky do minulosti, kdy se rozdělovaly vysílací sítě. Podle mezinárodní dohody z roku 1984, takzvaného Ženevského plánu, dostala Česká republika pět celoplošných sítí v pásmu VKV FM pro základní vysílací střediska (na některých menších vysílačích je těchto tzv. ženevských kmitočtů ještě více). Primárně jsou tyto sítě určeny pro veřejnoprávní rozhlas, sekundárně pak pro komerční celoplošné stanice. Například v Bavorsku, kde mají celoplošných sítí šest, pět z nich využívá tamní Bayerischer Rundfunk. Stejně tak v Rakousku, kde mají stejně jako u nás pět sítí, čtyři z nich využívá veřejnoprávní ORF. U nás byly ovšem ženevské sítě naprosto nesystémově “rozkouskovány”. Místo toho, aby např. tři sítě dostal ČRo a zbylé dvě připadly komerčním stanicím, zůstaly pouze dvě kompletní (ty připadly Českému rozhlasu pro programy Vltava a Radiožurnál), a zbylé tři byly rozděleny po jednotlivých kmitočtech. Část kmitočtů, které tyto tři sítě obsahovaly, dostal ČRo pro regionální vysílání, část byla rozdělena dvěma komerčním celoplošným stanicím – dnes Frekvence 1 a Impuls, a zbylé frekvence byly přiděleny regionálním komerčním stanicím, pro které tyto silné kmitočty vůbec nejsou určeny. Nastal tedy stav, kdy měl ČRo dva celoplošné okruhy, a na některých silných vysílačích si udržel regionální vysílání, komerční celoplošné stanice sice měly takřka celostátní pokrytí, ovšem se spoustou mezer, které logicky vznikly tím, že jim nebyly přidělené sítě jako celek, a tak byly zčásti nuceny spouštět desítky vykrývačů ve městech a v oblastech, kde bylo pokrytí mírně nedostatečné. Tímto krokem odstartovaly “dokrývačovou válku” se soukromými regionálními stanicemi, které si to nenechaly líbit (silnější signál = vyšší pravděpodobnost, že si vás někdo naladí), a technický stav éteru se nakonec dostal tam, kde je dnes – k naprosté zahlcenosti a vzájemnému rušení rádií mezi sebou.

Český rozhlas měl tedy v počátku dvě dokonale celoplošné sítě, plus regionální vysílání s ne vždy ideálním pokrytím. Ovšem s postupem času bylo třeba dostat na FM i program ČRo 2 – Praha, který byl do té doby vesměs jen v pásmu středních vln – které už skoro nikdo neposlouchal. Proto se některé silné frekvence regionů přepustily Praze, stejně jako některé frekvence Vltavy. Vznikla tak třetí skoroceloplošná síť, která ovšem má řadu děr v pokrytí, na druhou stranu se zhoršila dostupnost ČRo 3. A tak se i Český rozhlas přihřál na přidělování nesmyslných vykrývačů, které by vůbec nebyly potřebné, kdyby se na začátku rozdělily ženevské kmitočty jako sítě. Slabý vysílač ve městě ovšem kvalitním signálem zásobí jen jeho blízké okolí, a tak například na Moravě dodnes nemá ČRo 2 slušné pokrytí, ba naopak je štěstí, když si ho tam někdo na FM naladí.

Je třeba zmínit také v dnešní době již zastaralé střední a dlouhé vlny – ovšem ty se mohou s rozvojem digitálních technologií jako např. DRM opět dostat do kurzu. Na těchto pásmech vysílá ČRo 1 (DV 270 kHz, pokrytí celá střední Evropa), a ČRo 2 resp. ve večerních hodinách ČRo 6 (SV 639 + 954 kHz, pokrytí minimálně celá ČR). Analogová modulace, která se zde zatím používá, je vhodná jen pro mluvené slovo. Je tedy nepochopitelné, proč zde ČRo šíří Radiožurnál a proč místo něj na DV (nebo jednu frekvenci SV) nenasadí čistě zpravodajskou stanici typu Radio Česko, nebo proč spíše nerozšíří vysílání ČRo 6 na celý den s tím, že by se přesunul právě na DV, a Radio Česko by pak vůbec nebylo potřeba. Zde se ČRo chová vyloženě nehospodárně a nesmyslně.

Pokud uděláme z výše napsaného krátký souhrn, vyjde nám, že Český rozhlas dnes disponuje v pásmu VKV FM jednou celoplošnou sítí s kompletním pokrytím, dvěma celoplošnými sítěmi s mezerami v pokrytí, a regionálními frekvencemi – což je oproti zahraničí, kde veřejnoprávní rozhlas okupuje minimálně tři plně celoplošné sítě FM, například v Bavorsku dokonce pět takových sítí, opravdu málo. K tomu připočtěme dvě celoplošné sítě v málo lukrativních pásmech DV a SV, použitelné spíše na mluvené slovo. Tolik k technice.

Pozice ČRo po programové stránce je u nás velice těžká. Z velké části si za to může rozhlas sám, na druhou stranu doplatil na nevhodné rozdělení frekvencí, které je spíše ve prospěch komerčních celoplošných stanic, které tu dnes máme tři (F1, Impuls a Evropa2) a i ve prospěch regionálních stanic, které zabírají silné ženevské frekvence (Radio OK, Blaník, Faktor…). Proto má veřejnoprávní služba velmi omezené působiště. Dostat na tři okruhy vše, co by posluchači vyžadovali, je problém. To, co mají v Bavorsku na pěti okruzích, máme u nás natlačené do tří stanic rozhlasu. Nutností je zpravodajství a publicistika. To najdeme na ČRo 1. Poté mluvené slovo a edukativní pořady – ČRo 2. Vážná hudba a kultura – ČRo 3. Ovšem teď nám naskakuje ještě spousta jiných typů programu, z nichž nejvýraznější je hudba. Ta je sice rozprostřena jak na Radiožurnál, tak na ČRo 2 – ovšem nikde není zastoupena formátově vyloženě moderní populární hudba (tak, jako je tomu např. na Bayernu 3 či Österreich 3), nikde není plně zastoupeno vyloženě oldies a country, tedy hudba pro starší generaci (jako je tomu na Bayernu 1 nebo Österreich 2), stejně tak nenajdeme celoplošnou stanici pro mladší publikum, která by hrála zejména alternativní hudbu, kterou žádná z komerčních stanic nehraje (vyjímkou bylo a je pouze v Praze Radio 1, poslední dva roky již sice ČRo vysílá stanici pro mladé, ovšem jen lokálně). Jenže v rozhlase si tehdy řekli, hudbu necháme privátům, a tak zůstaly pouze dvě stanice, na kterých byla hudba jen jako něco navíc – tedy Radiožurnál a Praha.

Proto ČRo nikdy neměl opravdu hudební stanici, i když všechny veřejnoprávní rozhlasy ji mají, ať už čistě hudební či hudebně-informační. A to je základním kamenem úrazu. Naprostá většina posluchačů chce rádio jako společníka, kde se něco dozví a kde jim k tomu zahrají hudbu, která se jim líbí. Radiožurnál ve starém podání toto samozřejmě nesplňoval, tamní hudební mix se nedal poslouchat, a tak se posluchači v 90. letech houfně přelili od ČRo k privátům, ať už celoplošným nebo regionálním. Jenže – kvůli neschopné Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, a také v důsledku mafiánských praktik některých rozhlasových magnátů, začala úroveň komerčních stanic prudce klesat. Unikátní stanice byly často záměrně zlikvidovány (viz. případ libereckého Trianglu), regionální stanice se začaly slučovat do sítí a tak jejich originálnost zanikala, a vpřed se draly stanice typu dnešní Frekvence 1 nebo Hitrádií – kolovrátek stále stejných hitů, a do toho líbivé a vtíravé mluvené slovo. Navíc na sklonku 90. let se nastoupila se stanicemi Blaník a Impuls éra znovuobjevování “výborné” české hudby, nejlépe z dob normalizace. Český rozhlas na toto nijak nereagoval, nevytvořil koncept veřejnoprávní hudební stanice, po které volaly spousty posluchačů, ať už stanici pro mladé, která citelně scházela, nebo vylepšením Radiožurnálu rádio podobné západním “trojkám”, tedy hudebně-informační stanici cílenou na skupinu od 25 do 50 let. Tady ČRo fatálně selhal, tehdy měl ještě šanci něco změnit, od té doby je české rozhlasové vysílání plně v režii komerčních stanic, zejména pak pana Fleischmanna, ředitele Evropy 2 a Frekvence 1. Veřejnoprávní rozhlas se ocitl na vedlejší koleji.

Mimo úpadku komerčních stanic se na začátku nového století totiž objevil další fenomén – rozpoutala se zmiňovaná “dokrývačová válka” (která částečně zuří dodnes), komerčním stanicím byly přidělovány desítky často se vzájemně rušících nebo vyloženě zbytečných vysílačů se slabým výkonem, které ještě více zhoršily pokrytí veřejnoprávního rozhlasu i jeho postavení v éteru, a tak se nakonec i ČRo sám na přidělování vykrývacích vysílačů pokusil přiživit. Moc mu to ovšem nepřineslo, zato zkáza éteru byla dovršena. Místo pro nové projekty už tu není. Od roku 2000 podíl veřejnoprávního rozhlasu postupně klesá, hlavně ale klesá jeho vliv na vkus posluchačů, a nastává naprosto paradoxní situace, kdy hudbu hranou v éteru určují pouze komerční stanice, které jsou z velké části unifikovány. Vkus mládeže určuje Evropa 2, vkus zbytku populace Frekvence 1 a Impuls. Společně s hudebním stylem “hezky česky”, popřípadě “největší hity” (tedy playlist o šíři asi 250 stále stejných skladeb), byl do posluchačů vtloukán vlezlý a vtíravý styl moderování, kdy se moderátor snaží být neustále vtipný a pozitivní, a přitom vám vlastně nic neřekne. Lidé ovšem neměli kam přeladit – pokud chtěli hudební stanici. Radiožurnál zůstával nadále hlavně informačním rádiem, s otřesným hudebním mixem, který jako kdyby na stanici vlastně vůbec nepatřil. Proto posluchači buď vydrželi u komerčních stanic a tedy začali být zvyklí na jejich styl, nebo (ti náročnější) přestali úplně rádio poslouchat.

Když se pak rozhlas pokusil vytvořit stanici pro mladé, kterou po mnoha peripetiích nakonec spustil i v pásmu FM, i když jen v Praze a okolí, hned z toho byl povyk. Provozovatelé komerčních rádií hned začali mluvit o narušení trhu, a jisté vlivnější osoby byly novým Radiem Wave tak vyděšené, že se snažily jeho vysílání z frekvence 100,7 FM dostat za každou cenu. Radiožurnál pro ně konkurenci nepředstavoval, nové rádio cílené na mladší populaci (která je zajímavá pro zadavetele reklamy) jim ovšem dělalo vrásky. A zde se naplno ukázalo, kdo vládne české rozhlasové scéně. Nejdříve Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila ČRo pokutu z nesmyslného důvodu nedodržení vysílaného programu (Wave nahradil na frekvenci 100,7 MHz středočeské regionální vysílání, které se jen zbytečně dublovalo s pražskou Reginou). Posléze se podařilo “přesvědčit” samotnou Radu ČRo, což je orgán víceméně politicky dosazený, že Radio Wave nemá v éteru co dělat, a tak Rada nařídila řediteli rozhlasu FM vysílání vypnout a vrátit tam zpátky Region, který pro komerční provozovatele hrozbu nepředstavoval. Naštěstí zatím díky neoblomnosti ředitele ČRo Kasíka Wave na FM vydržel.

Český rozhlas mezitím s velkou slávou spustil i další nové stanice, šířené ovšem jen v DVB-T, a na internetu – edukativní Leonardo, D-Dur cílené na vážnou hudbu, a Radio Česko, což je vlastně pouze zpravodajská stanice. Zde je jednání rozhlasu nepochopitelné, protože již čistě zpravodajsko-publicistickou stanici, a to velice kvalitní, dávno měl. Mluvím samozřejmě o opomíjeném ČRo 6, které představuje černého koně rozhlasu. Z nepochopitelných důvodů tento program vysílá jen část dne, navíc jen na středních vlnách, o které se dělí s ČRo 2. Tady je další z obrovských chyb. Dlouhá vlna 270 kHz, kterou zbytečně okupuje Radiožurnál, se již dávno měla obsadit právě ČRo 6. Stejně tak by tento program měl být šířen i digitálně – na internetu, a v DVB-T. A rozhlas by ho měl propagovat – o jeho existenci ví jen malé procento populace, přitom pro posluchače dychtícího zejména po informacích a publicistice, je ČRo 6 podstatně lepší volbou než byl (a je) ČRo 1, a tím se mohlo problémům s novým formátem Radiožurnálu předejít. Stejně tak vůbec nemuselo vzniknout Rádio Česko, tento projekt je vyloženě zbytečný. Bohužel ČRo 6 stále vysílá jen po večerech na SV a že by mu měla připadnout dlouhá vlna, kam by se hodil z programového i technického hlediska lépe než ČRo 1, se nejeví reálně. Tohle je další naprosto zásadní selhání Českého rozhlasu.

Nakonec, po mnoha letech zahálení a nečinnosti, byl na řadě i Radiožurnál. Formát stanice, který byl značně nesourodý, i když po stránce pořadů a mluveného slova kvalitní, potřeboval změnu. V ideálním případě by bylo možné z ČRo 1, který byl stanicí informačně-publicistickou s doprovodem hudby, udělat veřejnoprávní hudebně-informační rádio po vzoru zahraničí (zmiňovaný Bayern 3 či Österreich 3). Toto by se dalo udělat, pokud by existovala adekvátní náhrada, tedy čistě informačně-publicistická stanice (jako ČRo 6), která by byla celostátně zachytitelná na normálním přijímači. Bohužel taková náhrada není. I přesto se nové vedení Radiožurnálu pokusilo z něj hudebně-informační stanici udělat. Jenže dle bulvárního střihu, a navíc s ne moc pozměněným hudebním výběrem, který formátu moderní stanice nevyhovuje. Což samozřejmě rozpoutalo vlnu záporných reakcí posluchačů, kteří byli na starý formát zvyklí, a nejen těch. Na rukopise paní ředitelky je značně vidět její předešlé působiště, tedy Frekvence 1, a tento styl se pokusila nasadit i na Radiožurnál, kde to působí značně rušivě, zejména pak nuceně pozitivní způsob moderování. Zmíněná paní to vysvětlila průzkumy, které potvrzují žádanost tohoto stylu projevu a formátu stanice.

A tady se dostáváme k jádru problému. Český rozhlas si nechal dávno ujet vlak, když ještě mohl, tak se nechopil příležitosti veřejnoprávní hudebně-informační, jak dnes říká paní Tachecí “většinovou” stanici postavit. Tato stanice by mohla držet úroveň moderování vysoko, a přitom být velmi poslouchanou a konkurenceschopnou. Jenže to se nestalo, a tak si většina posluchačů, kterým nevadilo bulvární a vlezlé moderování, zvykla na komerční rádia s naprosto nevalnou úrovní hudby i mluveného slova. Jen stálí posluchači starého Radiožurnálu počítali s kultivovaným, klidným a nenuceně pozitivním projevem (proto je také změna stylu tak šokovala). Jenže posluchačů Radiožurnálu bylo okolo 800 tisíc, těch zbylých mnohem víc. Dlouhá doba dominance komerčních stanic udělala svoje, vkus a nároky většiny posluchačů rádia šly prudce dolů, a tak není překvapením, jak zadaný průzkum mezi lidmi dopadl.

Bohužel, ať se to někomu líbí nebo ne, Radiožurnál teď bude opravdu přijatelnější pro masy. Ovšem už žádná celoplošná hudební stanice nebude přijatelná pro náročné posluchače, kteří mají na úroveň projevu moderátorů a styl hudby vyšší požadavky. Otázkou je, jak je možné, že vedení rozhlasu kroky ředitelky Tachecí schválilo, když za “starý Radiožurnál” není adekvátní celoplošná náhrada – alespoň ne naladitelná na obyčejném přijímači. ČRo 2 si bývalí posluchači Radiožurnálu určitě nenaladí, ten je cílen na jinou skupinu lidí, a ČRo 3 je stanice formátově úplně jinde. Co jim tedy rozhlas nabízí? Momentálně nic. Proto se před reformou Radiožurnálu měly udělat takové kroky, které by zajistily např. zmiňované ČRo 6 na DV. Nestalo se tak, a zde je v řadě třetí obrovské selhání ČRo jako instituce, které má za následek nynější petice a ohlasy. Doufejme, že se v rozhlase zamyslí, a konečně jim dojde, jaké nevyužité možnosti ještě zbývají. Není jich moc.

Jakub Melín